Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Třetí deska australských progerů CHAOS DIVINE zastihuje (nebeské) těleso z Perthu v dosud nejlepší formě. Zatímco debut "Avalon" (2010) prezentoval kapelu jako poměrně mechanický úkaz na pomezí melodického death metalu a prog metalu, druhá deska "The Human Connection" (2011) už jasněji profilovala CHAOS DIVINE jako band inklinující k druhému jmenovanému žánru, ale za extra vzrušující poslech bych ji tedy rozhodně neoznačil.
Na „Colliding Skies“ pokračují v opouštění striktně progových postupů a profilaci směrem k výrazným melodiím a přímočarým, ale vrstevnatým skladbám. Chcete-li škatulky, pak nabízím AOPM: album-oriented prog metal. Zvuk CHAOS DIVINE charakterizuje členitá rytmika Ben Mazzarol – Michael Kruit, na které svoje hřmotné kytarové hradby staví duo Ryan Felton – Simon Mitchell. Vypjatý vysoký vokál Michaela Andertona vyniká hlavně v rozevlátých refrénech, které kapela zbožňuje. Nepomáhá si přitom dodatečnou pompou kláves (ty jsou použité pouze okrajově), ani přidaných sborů, ale sází na souzvuk kypících kytar a naléhavě frázujícího zpěváka.
Na první poslech deska zdánlivě splývá do příjemného proudu, ze kterého se občas vyloupne výrazný melodický motiv („Symbiotic“, „Mara“), ale další sestupy do hloubi kolidující oblohy odhalují, že jde o chytře a neokázale postavené album. Kompaktní dramaturgie sice není prostá skladeb, které se jeví jako nevýrazné nebo lehce přepjaté („Landmines“, „Tides“), ale přesto je tu dost zapamatovatelných znamení – groovy riffem nakopnutá klipovka „Soldiers“, něžná progová ukolébavka „The Shepherd“ a burácivě vygradovaná „Mara“, skutečný vrchol alba; parádní přehlídka schopnosti kapely postavit skladbu na jednoduchém a dotaženém souznění výrazně odfrázovaných slok a zjitřeného refrénu. Dramaturgicky zamrzí pouze to, že „Colliding Skies“ uzavírá sice příjemná, ale po předchozích peckách poněkud utopená tryzna „With Nothing We Depart“ s plačícím saxofonem a do ztracena jdoucí atmosférou.
CHAOS DIVINE se hrdě hlásí ke jménům jako DREAM THEATER, OPETH či SOILWORK a metalový encyklopedista by jistě ještě našel pár progových a power metalových analogií, ale nejlepší na „Colliding Skies“ je fakt, že na ni Australané našli dostatečně zapamatovatelnou a výraznou tvář, kterou nemusíte od ničeho násilím odvozovat. Sympatická pětka hudebních astrologů z Perthu dokázala žánrová tělesa postavit do uspokojivé konstelace, která je prostá kolizí. Naopak, je podobně harmonická (a přitom expresivní) jako strhující obal desky.
Veľmi príjemný album.. ich najlepší, najvyváženejší, aj keď mi chýbajú ich tie tvrdšie momenty.. pár ich album má, ale mohlo ich byť viacej.. pre mňa najlepšie pesničky sú : Landmines, Painted With Gray, Soldiers, Symbiotic, Mara, The Shepherd
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Navíc velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.